Anatomická bible

Každý z nás se jistě někdy setkal s Čihákem. Ať už jste se potkali přímo osobně nebo jen přes doslech od kamarádů, co studují medicínu, víte, že Čihák je biblí dnešních mediků. Ale i taková svatá kniha potřebuje někdy pořádně ztrestat.

Kamarád mi vyprávěl, že vždy během několikahodinového drcení z této anatomické učebnice, musí v přestávkách vstát, vzít knihu do ruky a několikrát s ní praštit o zem. Alespoň se mezi knihou a studentem uvolní nashromážděné pnutí.

O medicích se také říká, že si musí náročné studium nějak kompenzovat, a často se tak uchylují ke konzumaci obrovského množství alkoholu. Ale studentky Petra a Jitka z Lékařské fakulty UK v Plzni mi prozradily, že ony i okruh jejich kamarádů zas tak moc nechlastají – kvůli učení nemají čas.

„Spíš si ale myslím, že se teď rozmáhají všemožná jiná povzbuzovadla jako léky, antidepresiva, různé doplňky stravy. Protože člověk potřebuje spíš být pořád v pohotovosti než celý den po chlastačce prospat. Čas od času je nutná ale i ta pořádná chlastačka,“ dodává Jitka.

S dredy na medicínu nelez!

Další drby, které kolují jak mezi samotnými mediky, tak i mezi studenty jiných vysokých škol, se věnují toleranci doktorů, kteří na fakultách přednáší a zkouší, vůči extravaganci studentů.

Většina námi oslovených studentů-mediků tvrdí, že se nikdy nesetkala s vyloženě osobní útokem učitele vůči studentovi s dredy, piercingem nebo gládama na nohou. Na druhou stranu, Jenda ze třetí lékařské fakulty přiznává, že dredy sám nakonec shodil, protože se do medicínského prostředí jednoduše nehodí. Sami pacienti doktorům s neobvyklým zevnějškem moc nevěří, a to je základní kámen úrazu každého lékaře.
Studenti se také shodují, že potetovaného doktora nebo doktorku se železem v jazyku jen těžko někdo zaměstná. Takže umírňování zevnějšku iniciuje postupně každý student sám. Konec konců, působí to lépe i u zkoušek.

Rodina na pitevně

Studium medicíny – stejně jako každé jiné – přináší různá úskalí i příjemné zážitky samo o sobě. Je ale pravdou, že na většině jiných škol se nemusíte již během prvního ročníku zaobírat mrtvými těly svých dřívějších spoluobčanů.

Navíc zde vyvstává velké riziko, které už nejednou došlo naplnění. Studenti čekají, až jim přivezou do pitevny tělo ke zkoumání, když  v tom jedna z přítomných mediček pozná, že do místnosti právě přivážejí jejího dědu, který nikomu neřekl, že chce po smrti poskytnout své tělo pitevnímu ústavu. Studentka s brekem vyběhne ven – je to traumatizující situace.

Stejně tak nepříjemné určitě není cítit kus člověka, kterého pitváte, přímo na svém těle. Mluvím o další historce, kdy asistent vysvětloval svým studentům odkud, přes co a kam vede jedna šlacha na noze (medicínu nestuduji, tudíž nevím, která přesně to byla – pozn. autora).
Jenže šlacha se během zákroku přetrhla, odpružila a vystřelila z těla ven. S sebou vzala i kus tkáně, který přistál na tváři jedné z přihlížejících studentek. Tomu se už dá přímý kontakt s předmětem studia.

Eva Samšuková

A co vy? Ať už medicínu studujete nebo se jen přátelíte s lidmi, kteří navštěvují lékařskou fakultu, jaký máte názor na náročnost studia? Chtěli byste sami obětovat kus své osobnosti – stylu svého oblékání nebo sebezapření se při pitvách – abyste mohli pomáhat lidem? Vyjádřete se v diskuzi pod článkem!